Pojem člověka o životě
byl dosud nesprávný. Všechno, co člověk jmenuje životem,
jest pouze hnaný pohyb. Nic jiného. Jest možno
na něj pohlížeti jen jako na přirozený
projev vlastního života.
To, co v celém stvoření formuje, udržuje,
způsobuje zrání a rozklad, jest jen výsledek účinku více méně silného
pohybu. Lidský rozum probádal tento pohyb a považuje
ho za to nejvyšší. Našel v něm také svou hranici, za kterou ve svém
bádání nemůže dále proniknouti, protože
sám jest produktem tohoto pohybu. Proto nazval tento pohyb jako
vrchol svého poznání prostě "silou", "živou
silou", nebo také "životem".
Ale není to ani síla, tím méně život.
Jest to jen přirozený, neodvratný projev života.
Síla jest pouze v životě samotném,
tvoří s ním jedno a jest od něho neodlučitelna. Poněvadž
tedy síla a život jsou nerozlučny,
stvoření však je formováno, udržováno
a opět v rozklad uváděno jen pohybem, nemůže
se uvnitř stvoření mluviti ani o síle, ani o životě.
Kdo tedy chce mluviti o objevu prasíly,
nebo chce dokonce využíti prasíly pomocí
strojů, jest na omylu, protože toho
nemůže najíti uvnitř stvoření. Považuje
za tuto prasílu něco jiného a označuje to pak jen podle svého názoru
slovem "síla". Tím ovšem takový člověk dokazuje, že
nemá ani potuchy o dění ve stvoření a o stvoření samotném. To však
nelze mu vytýkat, protože sdílí tuto
nevědomost se
všemi
svými bližními, učenými i neučenými.
Proto
jsem ve svém poselství mluvil zpočátku o "síle", která
proudí stvořením, protože jsem mnohé
mohl učiniti lidem srozumitelné jen tímto způsobem.
Jinak by mé výklady nebyli vůbec pochopili.
Teď však mohu jíti dále a podati obraz, který střízlivým způsobem
obráží postup všeho dění. Toto líčení
jest nového druhu, nemění však
nic
na mých dosud podaných vysvětleních. Vše zůstává přesně tak, jak
jsem řekl a jak také
skutečně jest.
Novost v mém nynějším podání jest jen zdánlivá,
protože vše tentokráte osvětluji jinak.
Dávám tím pevný základ, veliký kadlub,
do kterého člověk může vsaditi vše,
co bylo řečeno v předcházejícím poselství, jako trvale se pohybující,
vroucí náplň. Tím stává se vše pak
jediným celkem, něčím, co k sobě nezbytně patří a v sebe splývá.
Tak získá člověk pro sebe nevyčerpatelný, ve všem harmonisující
celkový přehled velikého dění, které mu dosud bylo neznámo a jež
v sobě chová i jeho vlastní vznik a bytí.
Posluchač a čtenář nechť
si nyní obrazně představí, co před ním rozvíjím:
Život, skutečný, opravdový život
jest něco dokonale samostatného, dokonale neodvislého. Jinak by
se to nesmělo označovati jako "život".
To však jest pouze a jedině jen
v Bohu!
Protože mimo Boha nic není skutečně
"živého", má také jedině
On sílu, která jest v životě.
Jedině On sám jest proto také onou často jmenovanou prasilou, nebo
vůbec "silou"! A v síle jest opět světlo! Výraz "prasvětlo"
jest proto stejně nesprávný jako výraz "prasíla". Jest
prostě jen jedno světlo a jedna síla:
Bůh!
Jsoucnost Boha, síly, světla, tedy života,
vyžaduje sama již
tvoření! Neboť živé
světlo, živá síla nemůže
se obejíti bez
vyzařování. A v
tomto vyzařování jest skryto vše potřebné pro stvoření!
Vyzařování však není světlo samo!
Vše, co trvá mimo Boha, má svůj původ jen
v jeho vyzařování! Toto vyzařování jest však pro světlo samozřejmým
projevem a účinkem. A tento účinek byl zde
vždy,
od věčnosti.
V blízkosti Světla jest síla vyzařování
přirozeně největší. Jest tak mocná, že
v ní nemůže býti žádného
jiného pohybu než naprostý, přímý
pohyb
kupředu, který spočívá ve vyzařování.
Tak vychází to od Boha daleko, do pohádkových dálav, jichž
rozsah si lidský duch nedovede ani představiti.
Ale tam, kde toto naprosté puzení kupředu,
které se rovná trvalému, nesmírnému tlaku, konečně poněkud povolí,
mění se dosavadní, jen kupředu přímo se ženoucí
pohyb v pohyb
krouživý.
Tento krouživý způsob vzniká tím, že
současně s pohybem kupředu působí přitažlivost
živé síly. Všechno, co bylo vrženo
za hranici přímého vyzařování, strhuje tato přitažlivost
živé síly opět nazpět až
k bodu, kde převládá jen pohyb kupředu. Tím vznikají krouživé
pohyby
elipsovitého tvaru,
protože to již
není
žádný vlastní pohyb,
nýbrž jen pohyb, vzniklý přitažlivostí,
která spočívá v síle, tedy v Bohu samotném. Tento pohyb vznikne
vždy, když
to, co bylo vypuzeno přes jistý bod, jest přitažlivostí
strženo opět nazpět.
V těchto krouživých
pohybech, kde povolil nesmírný tlak přímého vyzařování, vzniká přirozeně
i lehké ochlazení a z toho pak opět srážení
a tuhnutí.
Sraženina
klesá hlouběji nebo dále od původního nejsilnějšího vyzařování,
jest však stále ještě udržována vše
pronikající přitažlivostí síly. Zároveň
však se jí dostává stále ještě dosti hnací síly vyzařováním. Tím
vznikají stále nové krouživé pohyby,
setrvávající vždy v jiných, ale
zcela určitých hranicích. Tak následuje stále srážení
a tuhnutí za srážením a tuhnutím,
a vytváří se jedna elipsovitě kroužící
pohybová úroveň za druhou. Tak vzniká
nahromadění a konečně stále pevnější tvary, víc a více vzdálené
od prvotního vyzařování a jeho nesmírného tlaku kupředu.
Z takto vzniklého odstupňování
vytvářejí se úrovně, v nichž se určité
druhy shlukují a udržují podle
stupně svého ochlazení. Tyto úrovně nebo druhy jsem již
vylíčil ve svém poselství. Na nejvyšším místě stvoření jest to veliká
základní úroveň duchovna, k ní pak
připojuje se bytostné, jemnohmotné a konečně hrubohmotné. Každá
úroveň má opět mnohá odstupňování.
Jest samozřejmo, že při tom všechny
dokonalejší druhy zůstávají výše, východisku nejblíže,
protože jsou mu nejpodobnější a přitažlivost
živé síly musí na ně působiti nejsilněji.
Jak jsem již
řekl, toto vyzařování Světla, tak nepochopitelné lidskému duchu,
bylo tu vždy, od věčnosti.
Ale Bůh nedal tomuto vyzařování působiti
dále, než k jisté hranici, na které
proud, ženoucí naprosto kupředu, tvořil
ještě přímou linii. Tak udržovalo se
čisté Božské vyzařování svítící plnou
jasností, bez ochlazování a s tím spojeného srážení.
To tvořilo Božskou sféru, věčně trvající
s Bohem samotným! Do tohoto jasu nemohlo nikdy vniknouti zkalení,
ani žádné odchýlení nebo změna. Byla
možná jen dokonalá harmonie s původem,
se Světlem samotným. Toto Světlo jest nerozlučně spojeno s Bohem
a nemůže postrádati
tohoto
vyzařování živé síly, které jest jeho
přirozeným projevem.
K této Božské
sféře, ve které panuje tlak nejbližší
blízkosti živé síly, nepochopitelný
pro lidského ducha, patří jako nejzazší bod, jako hranice a současně
kotviště, vlastní hrad Grálu, který lze si také představiti a mysleti
jako uzavírající protipól. Nachází se tedy ještě v okruhu Božského,
jest proto od věčnosti a zůstane nezměněn pro celou věčnost, i kdyby
stvoření mělo se jednou rozpadnouti
v trosky.
Tak tomu bylo od věčnosti. Jest to něco
nepochopitelného pro lidského ducha.
Teprve když
Bůh ve své vůli vyslal veliké slovo:
"Budiž
světlo!" vystřelily paprsky
přes tuto dosud určenou hranici dále do temného vesmíru, kde nebylo
světla a přinášely pohyb a teplo. A to byl počátek stvoření,
které zrodilo pak lidského ducha a mohlo se mu státi domovem.
Bůh, Světlo, nepotřebuje tohoto stvoření.
Kdyby opět omezil vyzařování jen na jeho nutnou hranici, takže
by zůstala jen sféra Božské čistoty,
do které nemůže vniknouti zkalení,
jako tomu bylo zprvu, nadešel by konec všeho dalšího. Tím přestalo
by však i bytí člověka, který může
býti vědomým jen
v tomto
stvoření. ---
Bezprostřední a přímé vyzařování Světla
může ploditi
jen
dokonalost. Ale ve změnách tohoto prvotního tlaku, které nastávají
stále většími vzdálenostmi, zmenšuje se tato původní dokonalost,
protože postupujícím ochlazováním stále
a trvale odlučují se jednotlivé části a zůstávají zpět. Čistota
dokonalosti vyžaduje
tlak
Božského vyzařování v jeho
nejvyšší síle, jak jest to možno
jen v blízkosti Boží. Tlak budí pohyb
a z něho vzniká teplo, horko a žár.
Ale tlak jest jen projev síly, ne síla sama. Také záření a vyzařování
vznikají jen pod tlakem síly, nejsou však silou samotnou. Proto
jsou vyzařování a záření ve stvoření také jen důsledkem přiměřeného
pohybu, který se musí zase říditi podle stávajícího tlaku. Kde ve
stvoření není tedy žádného záření,
tam také není žádného pohybu, nebo
jak lidé mylně říkají, není tam "života".
Neboť každý
pohyb září. Zastavení pohybu jest nicota, nehybnost, kterou lidé
nazývají smrt. Tak nastane také veliký soud jen zvýšeným tlakem
Božského paprsku. Stane se tak prostřednictvím
Vyslance Božího, vtěleného do hrubohmotnosti,
jemuž Bůh dal jiskru
své
živé
síly. Tlaku této
jiskry
živé síly, který přirozeně nemůže
býti tak silný jako mocný tlak živé
síly v Bohu Otci samotném, může odolati
jen všechno to, co se pohybuje
správně
v zákonitých projevech Božské
síly! Toto správné bude tím posíleno, ale nerozžhaví
se až do bílého žáru,
který by je roztavil. K tomu by již
záření jiskry síly tohoto Vyslance Božího
nedostačilo. Všechno, co překáží, vymkne
se však ze svých stěžejí, bude vyraženo
ze svého falešného pohybu a dráhy, bude rozloženo
a rozbořeno. Na to záření síly této jiskry dostačí úplně. Tak nastane
velký Boží soud zcela samočinně a nepodléhá
snad libovůli Vyslance Božího. Stane
se tak prostě na základě zákona záření, který se musel vytvořiti
jako důsledek vyzařování Božské síly.
Všechno, co se
správně
pohybuje, jak v myšlení, tak v konání, vyzařuje v hrubohmotnosti
barvu fialovou.
Ale vše, co jest temné a zlé, nebo k tomu
usiluje, nechť v myšlení nebo v žádosti,
má barvu kalné
žluti.
Tyto dvě barvy jsou základní barvy pro soud! Podle síly chtění nebo
konání jsou také pak vyzařování slabá nebo silná. S Vyslancem Božím
přichází paprsek
Božského
světla nezměněný do stvoření a tím i sem na zemi! Božské
světlo posílí a pozvedne dobro, tedy všechno pozemsky fialové, kdežto
pozemsky kalná žluť
bude rozložena a zničena.
Podle druhu a síly chtění nebo konání jest
vyzařování silné nebo slabší. A podle toho vytvoří se pak také druh
a síla soudícího účinku Božského světelného
paprsku v neomylné spravedlnosti!
Může se zcela
dobře říci, že stvoření jest obklíčeno
a prostoupeno obrovským mnohobarevným rozvětvením záření. Tato záření
jsou jen projevem rozmanitých pohybů, které mají svou příčinu v
tlaku živé síly v Bohu. Jinými slovy:
Bůh svou živou silou udržuje
stvoření. Všechno to jest správné, nechť
se proto volí jakákoliv forma výrazu. Musí však býti přesně znám
pravý původ a postup dalšího vývoje, chce-li se na tomto základě
něco podniknouti.
Nejvyšší stupeň
tepla dává
bílý
žár, jak je tomu ve sféře Božské.
Při menším stupni tepla vznikají znenáhla jiné barvy a při ochlazování
se vše víc a více zhušťuje.
Chci se i v dalších výkladech přidržeti
těchto pozemských pojmů. Pak mohu říci, že
lidský duch nemůže býti nikdy rozžhaven
do běla, protože vznikl na úrovni,
ve které se tlak zeslaboval a nebyl proto již
schopen, aby vytvořil nejvyšší stupeň
žáru. Svým původem patří proto k takovému
druhu, který nemůže snésti tento nejvyšší
stupeň síly ještě při vědomí. Také
možno říci: Duchovno vzniká a může
býti sebe vědomé teprve při zcela určitém ochlazení. Druh, ve kterém
má původ "duch", jest také
jen
sraženinou
ze sféry Božské. Tato sraženina
vytvořila se nutně lehkým ochlazením.
Všechno rozšiřuje se stupňovitě
dále. První sraženina z Božské
sféry vytváří čistě duchovní, ve kterém mají svůj původ Prastvoření.
Z této sraženiny utvoří se další, která
přináší druh, z něhož se mohou vyvinouti
lidští duchové. Sraženina tohoto druhu
přináší opět bytostné, z něhož pak
opět odpadá jemnohmotné, které pak jako poslední přináší hrubohmotné.
Při tom však jest ještě velmi mnoho mezistupňů
v každém zde jmenovaném základním druhu.
Tyto mezistupně slouží jako přechody
a umožňují
spojení. Tak je tomu i v Božském.
První
sraženina z Božské
sféry jest také obsahově nejbohatší, což
je snadno pochopitelno. Mohla tedy ihned býti sebe vědomá a vytvořila
tak zvané Prastvořené. Další sraženina,
vyplývající z této první, není již
tak silná a musí se k vědomí vyvíjeti proto teprve zvolna. Z ní
vznikají lidští duchové.
Bohatším obsahem svého druhu stojí proto
Prastvoření na nejvyšším místě ve stvoření, protože
tvoří
první
sraženinu ze sféry Božské.
Lidští duchové mají svůj počátek však teprve v další sraženině
a nemohou proto samozřejmě ani při plné zralosti dospěti až
k výši Prastvořených, kteří jsou druhově a obsahově bohatší. Musí
proto setrvati na výši svého vlastního druhu. K vzestupu ještě výše
chybí jim něco, čeho není možno doplniti
leč tehdy, že by jim sama živá
Božská síla přispěla, a toto chybějící
něco přivodila. To však nemůže se díti
přirozenou průchodní cestou. Muselo by to vyjíti ze živé
části Boha, která jest přemístěna do stvoření. V tomto případě,
poněvadž se jedná o skutečnou, vlastní
živou sílu,
jest vyloučeno jinak nezbytně následující ochlazení vyzařování.
On sám má proto možnost svým bezprostředním
vlastním vyzařováním připojiti lidskému duchu chybějící něco, co
mu pak umožňuje
vkročiti na hranici oblasti Prastvořených.
Při vypuzení vyzařování přes hranici Božské
sféry, tedy na počátku stvoření, vznikla u věčného hradu Grálu,
který se nachází na nejzazší hranici Božské
sféry, nová přístavba. Tato přístavba vznikla na druhé straně tohoto
hradu, v nejduchovnější části stvoření, takže
i Prastvoření na své straně mohou navštěvovati tuto novou část
hradu v duchovnu. Ovšem ke hranici směrem vzhůru jen tak daleko,
pokud je to stanoveno jejich druhu. Krok za tuto hranici, tedy vniknutí
do sféry Božské, znamenal by pro ně
okamžitou ztrátu vědomí, rozplynutí
se v bílém žáru, kdyby ... tento krok
mohli vůbec učiniti. Ale to možno není.
Tam byli by novým, pro ně nezvyklým, mnohem silnějším tlakem Božské
sféry prostě vrženi zpět. Jinak řečeno,
tento tlak jim nedovolí vejíti. Zabraňuje
jim zcela přirozenou formou vstup, aniž
je třeba, aby se tu stalo něco dalšího.
Podobně děje se vyvinutým lidským duchům
vůči Prastvořeným a jejich úrovni pobytu.
Tak stojí dnes hrad Grálu se svou duchovní
přístavbou jako prostředník mezi Božským
a mezi stvořením. Jím musí procházeti všechno vyzařování, nutné
pro stvoření. Syn Člověka jako král Grálu jest jediným prostředníkem,
který následkem druhu svého původu může
překročiti hranici ze stvoření do Božského,
která spojuje Božské s duchovnem. Z
toho důvodu musí býti toto spojení mysteriem.
Hluboko pod tímto hradem Grálu a oblastí
Prastvořených jest teprve ráj, jako nejvyšší, nejkrásnější místo
pro lidské duchy, kteří se v Boží vůli
podrobili zákonům jeho vyzařování a dosáhli plné zralosti.
---
Nechci se zde pouštěti do podrobností,
aby vlastní obraz dění nešel příliš do široka. K tomu podám
pro pozemskou vědu ještě knihy ke studiu jednotlivých dějů, jako
na příklad o vývoji na jednotlivých úrovních, jejich vzájemné
působení atd. Nic nesmí se přeskočiti, jinak se přivodí mezera,
která lidskému vědění ihned velí, aby stanulo.
Dochází-li pozemský duch ve své zralosti
po dlouhém putování zpět ke hranici, určené pro jeho druh, tedy
k počátku silnějšího tlaku, nemůže
se rozžhaviti ještě více, než
mu již dovolila plná zralost. Při zvýšeném
tlaku mocnější síly musel by se druh jeho podstaty rozplynout a
shořet, proměnit se ve stupeň zvýšeného
žáru. Tím by se ztratilo jeho já. Nemohl
by pak již existovati jako lidský duch
a musel by uhořeti a ztratit se v bílém světle. Již
v oblasti Prastvořených pozbývá vědomí následkem tam panujícího
vyššího tlaku.
Bílé Světlo,
tedy Boží vyzařování, ve kterém může
vědomě obstáti jen Božské,
chová
tedy v sobě všecky základní součástky stvoření,
které při pozvolném ochlazování směrem dolů se usazují, v pohybu
se formují a zformované spojují, ale nesplývají již
do sebe, protože chybí potřebný k tomu
tlak. Při každém stupni ochlazení tvoří
se určitý výron a zůstává zpět. Zprvu Božské,
pak duchovní, později bytostné, až
konečně klesá dále jen jemnohmotnost a hrubohmotnost.
Jest tedy stvoření vlastně sraženina
a usedlina při rostoucím ochlazování bílého světla, při vyzařování
světla živého. Duchovní jakož
i bytostné může se tvořiti a nabývati
vědomí jen při zcela určitém stupni ochlazení, což
jest souznačné se zmenšením tlaku Božího
vyzařování.
Mluvím-li zde o rozplynutí nebo rozpuštění
lidského ducha při velmi silném tlaku vyzařovaného světla, není
tím na této hranici míněna Nirvána budhistů, jak by si tito rádi
vykládali mé vysvětlení. Můj výklad týká se jen dění směrem ze Světla
dolů, kdežto Nirvána má býti vrcholným
bodem pro cestu vzhůru.
Zde by se zasunula závora. Aby se lidský
duch dostal z této země vzhůru do duchovní říše, do ráje, na jehož
nejvyšší hranici jest hledati tento bod, musel již
každý dospěti nejvyšší zralosti jako
vědomé "já". Zralosti podle vůle Boží,
ne snad podle lidského zdání. Jinak nemůže
přijíti do této říše. Je-li však jako sebe vědomý duch tak dalece
zralý, pak je tímto zvýšeným tlakem Božské
sféry udržován přísně na této hranici.
Nemůže
dále! A také nechce! V Božské sféře
nemohl by nikdy požívati radostí, protože
tam již nemůže
býti lidským duchem a rozplynul by se. V duchovní říši, v ráji,
najde však věčné radosti a v díku ani nepomyslí na to, aby chtěl
býti rozpuštěn.
Kromě toho jest ve své plné zralosti
potřebným
ku povznesení a zdokonalení úrovní, ležících
pod ním, které v dalších sraženinách
jsou schopny odolati méně silnému tlaku nežli
on. Tam je
on,
lidský duch, tím nejvyšším, protože
odolává silnějšímu tlaku, ba jest mu ho dokonce třeba. ---
V těchto nížinách
jest úkolem lidského ducha, aby vše, co jest pod ním, otvíral podle
možnosti vlivu čistých světlých vyzařování
pomocí síly, která jest v něm. Tím může
pro všechno ostatní působiti jako prostředník, skrze něhož
může pronikati silnější tlak a rozlévati
tak požehnání. Sám může
tento vyšší tlak přijímat a rozdělovat a dávat dále, aby očistně
rozkládal všechno nečisté.
Člověk však v tomto bohužel
špatně hospodařil. Všechno ve stvoření, co se vyvíjeti mělo, se
ovšem vyvíjelo následkem tlaku nebo pudu. Vyvíjelo se sice včas,
ale nesprávně, protože člověk tu nejen
selhal, ale dokonce bludně vedl dolů, místo nahoru! Proto vznikly
jen ošklivé karikatury všeho místo přirozené krásy.
Býti přirozeným znamená však jíti a usilovati
vzhůru, sledovati přitažlivost živoucí
síly. Vždyť
v přirozenosti usiluje vše jen vzhůru, tak jako každé
stéblo trávy, každá květina, každý
strom. Tak bohužel vše to, co bylo
vedeno lidským chtěním,
podobá
se jen zevnějškem tomu, co člověk měl podporovati.
Tak ku příkladu bohatý vnitřní život
při povrchním pozorování zaměňuje se
na venek s bezvýznamností a prázdnotou, která se jeví jako
blaseovanost. Čisté uctívání veškeré krásy jest ve svých projevech
zpočátku také podobno nízké žádostivosti,
protože obojí jeví jistou míru blouznivosti.
Jenže jedna jest pravá a druhá falešná
a slouží jen jako prostředek k účelu.
Tak se skutečná půvabnost nahrazuje ješitností a šplhařství předstírá
pravou službu. Tak to jde dále ve všem,
co člověk vypěstoval. Jen zřídka vedou jeho cesty k Světlu. Téměř
vše kloní se k temnu.
To musí býti vyhlazeno, aby z této Sodomy
a Gomorry vzniklo nyní na zemi Království Boží.
Všechno konečně vstříc Světlu, k čemuž
je člověk prostředníkem!
--- --- ---
O Světle samotném, o Bohu při tom nemluvím.
Jest mi to příliš svaté! Kromě toho by to člověk přece nikdy nemohl
pochopit. Musí se věčně spokojiti tím,
že
Bůh jest!